Historie

V roce 2002 vzpomínali kunvaldští hasiči, že před 120 lety zahájila v obci činnost hasičsko-tělovýchovná jednota Sokol. To byl vlastně počátek organizované protipožární činnosti v naší obci. Takové významné výročí to je příležitost k oslavě, to je příležitost pro mladou generaci vzpomenout vděčně na ty, kdo se zařadili mezi několik málo spolků hasičských na tehdejším Žamberecku. Je však také naší povinností vzpomenout na ty, kdo v jejich práci pokračovali. S odstupem 120 let musíme obdivovat obětavost a nadšení našich pradědů, kteří v těžkých podmínkách pochopili potřebu a nutnost spolku, jehož smyslem a posláním bylo pomáhat bližnímu, jenž byl postižen požárem nebo jinou živelnou pohromou.

120 let je dlouhá doba v životě spolku. V jeho výboru se vystřídaly stovky obětavých funkcionářů, kteří pracovali s menšími nebo většími úspěchy. Všichni však měli jedno společné: celým srdcem hořeli pro lidsky krásnou myšlenku a pro ni nelitovali, že museli někdy obětovat hodně ze svého volného času. Nebylo lehké přiblížit dnešní generaci práci dřívějších členů sboru dobrovolných hasičů a dnešních hasičů. Kronika spolku, která sledovala od počátku jeho práci a osudy, se ztratila. Nebylo proto oč se opřít, jediným pramenem zůstala obecní kronika Kunvaldu, některé zachované archivní spisy a vzpomínky některých starších členů. Ale snad i to málo z historie kunvaldských hasičů bude díkuvzdáním našim předkům a poučením pro dnešní generaci.

 

Počátky hasičského sboru v Kunvaldě

Staré obecní kroniky vydávají svědectví o ničivých požárech, které postihovaly často celé osady a města a působily nedozírné škody. Byl to jen důkaz o pravdivosti starého českého přísloví o ohni, který je dobrý přítel, ale zlý pán. Nedivme se proto, že kronikáři věnovali živelným pohromám tolik pozornosti. Nebylo přece málo případů, že postiženému zbyla často jen žebrácká hůl a musel se spoléhat na pomoc svých bližních.

Nebezpečí požáru bylo veliké zvláště na vesnicích, kde většina domků byla postavena ze dřeva, kryta došky nebo šindelem. Kromě toho byly v hospodářských staveních zpravidla uloženy zásoby sena a slámy. Velmi často byl nedostatek vody, navíc chyběla organizovaná ochrana proti požárům, nebyly ani zkušenosti s úspěšným hašením požárů. Tak se protipožární zákroky obyčejně omezily na ochranu okolních stavení, ohnisko požáru bylo většinou ponecháno svému osudu. Avšak již ve starších dobách se projevovala vzájemná pospolitost občanů, kteří podle možnosti pomáhali sousedům, které navštívil „červený kohout.“

Členové hasičského spolku kolem roku 1900

Členové hasičského spolku kolem roku 1900

Z obecní kroniky městyse Kunvaldu se dovídáme, že již v XVI. století byly vydávány jakési řády, které předpisovaly, co všechno je třeba učinit v případě požáru. Potřeba ochrany proti ohni není tedy nijak nového data. Ve starších dobách nebyly však ustaveny zvláštní hasičské sbory, občané nebyli pro hašení ohně nijak zvláště cvičeni a připravováni, zásahy při ohni v obci byly proto více méně živelné. Teprve v XIX. století bylo možno pozorovat obrat k lepšímu, vytvářely se podmínky pro výrazné zlepšení ochrany proti ohni.

Dnešní hasiče, ale i ostatní občany bude jistě zajímat, jak bylo v Kunvaldě před více než stodvaceti lety pamatováno na ochranu proti ohni. V roce 1851 vydal podkrajský úřad v Žamberku nařízení určené pro okolní obce, které velmi podrobně hovořilo o tom, co je třeba udělat v každé obci pro případ požáru. Výraznou osobností v každé obci byl tehdy ponocný, který kromě jiných povinností musel ihned oznámit představenému obce, jakmile spatřil oheň. Hned potom se zvonilo na poplach kostelním zvonem. Na toto znamení musel každý hospodář nebo jeho čeledín přijít s konví na vodu na určené místo. Když hořelo v Kunvaldě, musel se každý dostavit přímo k ohni. V případě požáru v Žamberku měli se všichni shromáždit u dolního mlýna. Kdyby hořelo v Rokytnici, byl určen sraz v horní části obce, a to u čísla 52. Jestliže snad hořelo v Klášterci, shromažďovali se všichni u kostela. Zvláštní nařízení platilo pro tesaře a jejich pomocníky, kteří museli přijít k ohni se sekyrou. Všechna opatření u místa požáru řídil představený obce (tolik, co později starosta), který určil vedoucího, jehož museli všichni poslouchat. Ten potom řídil veškeré práce: nošení vody, strhávání střechy, zalejvání, pumpování u stříkačky, jakož i jiné potřebné práce. Když byl některý občan určen na jinou práci než nošení vody nebo zalejvání, musel odevzdat konev na určené místo, kde jeden ze sousedů odložené konve hlídal. Jakmile byl oheň uhašen, museli se všichni přítomní zapsat, aby byl doklad, že se hašení zúčastnili. Kdo se nepřihlásil nebo bez řádné omluvy nepřišel, mohl být potrestán až čtrnácti dny vězení. Stejný trest čekal i ponocného, jestliže oheň včas neohlásil. V obecních účtech z roku 1861 je doklad, že za troubení a svolávání lidí dostal ponocný odměnu deset krejcarů. Zda a jak se nařízení podkrajského úřadu v Žamberku dodržovalo, o tom se v kronice nic neříká.

Členové hasičského spolku kolem roku 1920

Členové hasičského spolku kolem roku 1920

Je zajímavé, že již v době před více než stodvaceti lety se naši občané starali o zachování jakýchsi předpisů, které měly zabránit vzniku požáru. Už tenkrát dobře věděli, že nejlepší ochranou před požáry je požárům předcházet, dnes tomu říkáme trochu učeněji požární prevence. Pravidelně se konaly prohlídky stavení, aby se zjistily případné závady a mohly být odstraněny. Tak v jednom zápise o prohlídce domů v Kunvaldě ze dne 18. března 1851 se uvádí, že ve všech domech byly komíny žambereckým kominíkem vymeteny, i když v některých případech ne zrovna dobře. Shledalo se dále, že všude mají lucerny ke svícení, ty byly tehdy velmi potřebné. Nestalo se, že by někdo s otevřeným ohněm do chléva chodil nebo ve stájích a stodolách tabák pálil (kouřil). Kde na půdě blízko komína byla píce, musela se odstranit. Pro případ ohně byly také všechny překážky, které bránily v přístupu ke stavení, odstraněny. Majitelům domů vzdálených od potoka se doporučovalo, aby si vykopali hlubší studně. Přesto se vyskytly případy, které jsou dokladem toho, že občané nebyli vždy dost opatrní a o ochranu proti požáru se málo starali. Co říci na příklad tomu, když v protokole o prohlídce domů z roku 1851 se uvádí: komín je postaven jen po střechu, zbytek je jen dřevěná trubka, komín špatný, rozdrobený, děravý. Dokonce ve třech případech byly zjištěny chalupy bez komína. Zajímavé však je, že již tehdy si mohli občané svůj majetek proti ohni pojistit (pojištění bylo uzákoněno již v roce 1827). V roce 1855 uzavřelo v Kunvaldě pojištění proti ohni šest občanů.

Prostředky na hašení ohně byly ve starších dobách velmi skrovné. V obecní kronice se uvádí, že v roce 1861 byly v obci jen dvě lejty na vožení vody, dvě stříkačky, tři háky, jeden žebřík, tři koše na nošení vody, tři lucerny. Stará požární technika byla tedy velmi primitivní, tomu odpovídal i způsob hašení ohně. Lidé se řadili do dvou řad, v jedné podávali nádoby s vodou, v druhé nádoby prázdné. Stříkačky neměly ještě savice, voda se musela do stříkačky nalévat. Všechny potřeby byly umístěny u občanů po celé obci. Protože již tenkrát byl Kunvald obec velmi rozlehlá, byl rozdělen na šest okrsků. V každém okrsku se konaly noční hlídky (ponůcky) a občané se v této povinnosti střídali. Dozor nad řádným vykonáváním těchto hlídek měl obecní policajt a členové obecního výboru. Kdo se této povinnosti vyhýbal, byl potrestán pokutou.

První stříkačka v Kunvaldě z roku 1889

První stříkačka v Kunvaldě z roku 1889

Zkušenosti ukázaly, že dosavadní způsob ochrany proti požárům a jejich následkům je nedokonalý. Občané nebyli pro tuto činnost nijak zvlášť cvičeni, při požárech nebylo jednotné vedení a býval proto často zmatek. Prostředky k hašení ohně byly nedokonalé a bylo jich málo. Tím horší byly pak následky požáru. To si uvědomovali také občané Kunvaldu, kde byla navíc situace při požárech ztížena rozlehlostí obce. Proto si i zde jako v jiných okolních obcích objevila myšlenka založit dobrovolný hasičský spolek. Od samého začátku to bylo myšlenka ušlechtilá, vždyť členové těchto sborů byli symbolem lásky k bližnímu, ochoty pomáhat bez nároku na odměnu.

Hasičský spolek kolem roku 1925

Hasičský spolek kolem roku 1925

První hasičský sbor v Čechách byl založen ve Velvarech o dal tak zářný příklad ostatním obcím. V Kunvaldě se začalo uvažovat o založení sboru v době, kdy v Čechách bylo již asi dvacet sborů dobrovolných hasičů. Byly založeny i v některých sousedních obcích, jako na příklad v Žamberku (1881), v Dolní Dobrouči (1881), v Bystrci (1881) apod. V archivu místní organizace hasičů je uložen vzácný dokument, který obsahuje výzvu obecního úřadu v Kunvaldě k občanům o založení hasičské jednoty. Zaslouží si, aby s jeho obsahem byli seznámeni i dnešní současníci.

Občané!

V poslední době zařizují se ve všech sebemenších obcích naší vlasti spolky hasičské. Poněvadž zmohutněl dnes tak daleko i u nás národní život, že nám poskytuje záruky šťastnější budoucnosti, jest svatou povinností naší, by obec naše postavila se do řady obcí, jež závodí v národním hnutí o palmu, o místo první. Citem bratrským, láskou k bližnímu vedeni vstupme tedy i my, občané, na ono závodiště, kde kyne nám svatý mír a svornost občanská! Přistupme proto všichni, a to zvláště vy, statní jinochové, pod prapor, jemuž vytknut účel šlechetný a vděčný! Podejme sobě bratrský ruce, s myslí svornou a odhodlaně postupme vpřed k cíli, postavme sobě pomník pokroku, jemuž žehnati budou potomkové naši! Občané, založme spole;k dobrovolných hasičů! Zařiďme spolek, jehož hluboký význam jest nad jiné důležitý! Či jest spolek, jehož myšlenka by byla vznešenější? Vždyť hájiti nám bude ničícími plameny zachvácený majetek přátel, občanů a bližních, vždyť působiti nám bude na život veřejný a společenský a příklad ku práci dávati budeme naší milé mládeži. Konejme tedy milou povinnost pro zájem našeho drahého rodiště! Občané, jménem vlasteneckého‘ myšlení veřejnosti zdejší, jménem povinnosti naší voláme k vám, abyste všichni přispěli pomocnou rukou, a nejmenší vděk, jímž korunován bude čin váš, bude vlastní blahé vědomí, že jste konali svatou povinnost, již nám úcta a láska k bližnímu ukládá. Přihlaste se tedy a v hojném počtu, by vbrzku stáli jsme v řadě jako sbor dobrovolných hasičů v Kunvaldě! Přihlášky a zápis je každou dobu u nížepsaného. Zápisné platí se 15 krejcarů.

V Kunvaldě dne 11. měsíce března 1882.

Podepsáni: Josef Zejšek, starosta, Josef Zejšék mladší, František Frič, Josef ‚Beran, učitel, Emanuel Fišer.

Dokument, jehož obsah je zde doslova uveden, již značně zežloutl, místy je těžko čitelný, jeho myšlenky jsou však stále živé. Jak správně pochopili pradědové dnešní mladé kunvaldské generace účel a poslání spolku, o jehož založení se zasloužili. Nejen vlastní a nejdůležitější úkol spolku – boj s dravým živlem, ale i myšlenka působení na život veřejný a společenský v obci. V celé staleté historii se spolek ani tomuto úkolu nezpronevěřil. Jeho členové stále byli v čele pokroku a měli velké zásluhy o to, že Kunvald vždy požíval pověsti obce, která ukazovala cestu ostatním.

Provolání obecního úřadu padlo na úrodnou půdu. Již 16. dubna 1882 se konala v hostinci u Fríčů schůze občanů, na níž bylo jednohlasně rozhodnuto založit v Kunvaldě hasičsko-tělovýchovnou jednotu Sokol. Jak název říká, mělo to být spojení vlastní hasičské činnosti a činnosti tělovýchovné. Schůze zvolila ihned prozatímní výbor, který měl připravit stanovy spolku a provést další přípravné práce. Jeho členy byli: Josef Beran, učitel, Karel Kalous z č. 4, Josef Zejšek, starosta obce, Václav Mitvalský, řezník, Václav Žák, chalupník, Ferdinand Keprta, rolník a Josef Kodytek, rolník z č. 18. Již 23. dubna se konala valná hromada, na níž byly schváleny první stanovy a zvolen první výbor nového spolku. Předsedou se stal řídící učitel František Michalička, místopředsedou Karel Kalous z č. 4, velitelem byl zvolen Ignác Keprta z č. 214, jednatelem Ferdinand Frič z č. 13, pokladníkem Václav Žák. Členy výboru se také stali Václav Mitvalský, hostinský a řezník z č. 108, Ferdinand Veverka z č. 168. Podle přijatých stanov byli také zvoleni náčelníci jednotlivých složek: náčelníkem lezců se stal Ferdinand Frič, náčelníkem stříkačů Jan Trejtnar, kolář z č. 235, náčelníkem ochránců Josef Zejšek z č. 248, starosta obce.

V archivu kunvaldských požárníků se zachoval spis, jenž obsahuje první stanovy spolku, jsou podepsány starostou obce Josefem Zejškem a radním Karlem Kalousem. Na tehdejší dobu jsou vypracovány velmi důkladně a plně vystihují poslání spolku. Jako účel spolku se uvádí pěstovat tělocvik a při požárech v Kunvaldě a nejbližším okolí hájit majetek a ohrožený život spoluobčanů. Členové spolku se dělili na činné, čestné a přispívající, kteří každoročně přispívali určitou částkou. (Většinou to byl jeden zlatý a dvacet krejcarů.)

Stanovy obsahují také hasičský řád, kterým se řídila veškerá činnost spolku. Činní členové byli rozděleni do tří skupin: sbor lezců, sbor stříkačů a sbor ochránců. Každý sbor měl základní četu o desíti mužích a svého náčelníka. Všechny sbory pak byly podřízeny veliteli. Povinností lezců bylo hájit majetek a lidské životy při požárech jakož i majetek okolních sousedů. Sbor stříkačů obsluhoval stříkačku a jiné hasičské náčiní, staral se o voznice a koše, sestavoval řady občanů, kteří se starali o přísun vody do stříkaček. Sbor ochránců střežil majetek při požáru zachráněný a držel hlídku v obci.

Stanovy uváděly dále povinnosti členů spolku, hovořily také o pokárání při neplnění povinností i o vyznamenání při vynikajících činech. Obsahovaly také podrobnosti o hasičské výzbroji a výstroji. Činní členové měli právo nosit stejnokroj. Slavnostní kroj se skládal z šedého kabátu s prýmky, kalhot, červené košile, kulaté černé čapky se sokolím perem, z pásu okolo těla, na němž byl zavěšen odznak. Při cvičení a při požáru nosili členové pracovní stejnokroj: režný plátěný kabát, červeně lemovaný s hořícím granátem na límci, režné spodky, přilbici, pás, ruční sekeru a provaz. Velitel a náčelníci měli zvláštní trubky, jimiž dávali smluvená znamení. Velmi podrobně byly ve stanovách určeny úkoly a povinnosti funkcionářů, kteří spolek řídili.

Ve starých matrikách členstva jsou údaje o zapůjčení jednotlivých částí výstroje a výzbroje. Objevují se zde však také zápisy o vyloučení členů, kteří neplnili své povinnosti. Z toho lze soudit, že spolek měl hned od počátku velmi přísný režim.

V nejstarší matrice členů hasičsko-tělovýchovné jednoty můžeme číst jména těch, kdo vstoupili do spolku od samého počátku. Oni to byli, kdo zažehli pochodeň, o níž tak plamenným způsobem hovořilo provolání obecního úřadu. Jejich potomci ještě dnes žijí a pracují v Kunvaldě. Měli bychom si připomenout jména Čeněk Kůrka, řídící učitel, Ferdinand Frič, František Frič, Josef Kodytek, Jan Fišer, Felix Bílek, Josef Trejtnar (lipový), Vilibald Fišer, Jan Trejtnar (truhlář), Josef Koukol, Antonín Krečmer, František Krečmer, Josef Urban, Jan Felcman, Jan Trejtnar (kolář), Josef Bílek (tesař), Ferdinand Veverka, Václav Hovorka, Jan Hovorka (kolář), Eduard Krčmář, Josef Vencl, Hynek Keprta, Alois Zejšek, Václav Kodytek, Josef Trejtnar (nožíř) František Mihulko, Antonín Dvořák, Josef Vítek, Václav Tobiška, Josef Michalička, Josef Mihulka, František Michalička, Josef Zejšek, Karel Kalous, Ignác Keprta, Václav Žák, Václav Mitvalský.

18. července 1882 se usnesl obecní výbor, že zakoupí pro spolek stříkačku. Dodavatelem hasičských potřeb byla v této době firma Lux z Chocně. Ke stříkačce koupila obec ještě sto metrů hadic, 4 kusy savic, dvě petrolejové pochodně. Pracovní obleky si pořizovali členové sami z vlastních prostředků, platili také příspěvky a úrazové pojištění. Výzbroj kupovala jednota a členům ji půjčovala. V roce 1886 bylo postaveno leziště u dnešní Staré školy č. 17, bylo určeno pro praktický výcvik členů.

Obecní zastupitelstvo spolku přálo a pomáhalo mu opatřovat potřebnou výzbroj. Vždy po určité době dostávala jednota peněžitou pomoc od vyšších úřadů, o niž však musela žádat. Tak na příklad roku 1895 dostala příspěvek 60 zlatých. V archivu se zachoval opis jedné takové žádosti o výpomoc. Uvádí se v ní, že obec je velmi rozsáhlá, stavení většinou dřevěná krytá šindelem, majetkové a výdělkové poměry občanů jsou špatné, hodně lidí chodí za výdělkem až do Pruska. Krajina je hornatá, v loňském roce byla velmi špatná úroda. Jak vidět, peněz neměla jednota nikdy nazbyt. Přesto již v roce 1894 se uvádí toto hasičské nářadí: jedna stříkačka dvoukolová, jedna čtyřkolová, 300 m hadic, 16 košíků na vodu, tři dvouhákové žebříky, šest žebříků střešních. V roce 1904 zakoupila jednota ještě pět berlovek, které byly umístěny v různých částech obce, a to především na osadách Bubnov, Zaječiny, Kunačice a Končiny. Pro uložení hasičského nářadí postavili hasiči v roce 1908 hned dvě zbrojnice: jedna byla na horním Kunvaldě na pozemku, který darovala Františka Müllerová, druhá v dolní části obce na pozemku, který věnoval Eduard Zejšek. Oba dárci si vymínili, že hasičské plesy budou pořádány střídavě v hostinci u Müllerů a u Zejšků.

Kolik členů měla jednota při založení v roce 1882 se nepodařilo zjistit. Avšak víme, že při oslavě desátého výročí založení v roce 1892 měla jednota 50 činných členů, 19 členů přispívajících.

Hospodaření jednoty bylo již ve starší době spojeno s hospodařením obce. Svědčí o tom některé zápisy z obecního výkazu hospodaření za rok 1893, kde se uvádí, že za noční hlídku po požáru bylo dvěma hasičům vyplaceno celkem 50 krejcarů. Koňské potahy ke stříkačkám poskytovali kunvaldští rolníci většinou zdarma.

O prvním požáru, při němž měli kunvaldští hasiči ukázat svou připravenost a dokázat nutnost a prospěšnost spolku, píše ve školní kronice řídící učitel František Michalička, který byl také, jak je psáno na jiném místě, prvním předsedou hasičsko-tělovýchovné jednoty . . .

„Dne 17. května roku 1884 povstal požár v rolnické usedlosti Antonína Kotyzy č. 161, o čtvrté hodině odpolední, který nezjištěným způsobem vznikl, a to v zadní části obytného stavení. Na učiněný poplach dostavila se část zdejších hasičů, kteří všemožně se o to přičinili, že požár větších rozměrů nenabyl. Jejich toliko přičinění usilovnému jest co děkovati, že oheň na toto číslo byl omezen, ačkoliv blíže se nacházející obytná stavení ve velkém nebezpečenství byla a lid neustále střechy na nich vodou polévati musil. Při hašení několik členů hasičské jednoty značně poraněno bylo, za kteréžto namáhání ze spolkové kasy podporu obdrželi. Požár strávil celou střechu na obytném stavení, chlévy, stodola byly rovněž zničeny, toliko obytné stavení zachráněno. Hasiči a občané jakož i něco peřin, šatstva a plátna vynesli. Majetníkovi Antonínu Kotyzovi spadl kus hořícího trámu na nohu a poranil jej tak, že ho odnésti museli. Veliké štěstí bylo, že žádný vítr nebyl, sice by bylo několik blízko se nacházejících stavení za oběť živlu padlo. Byl to první požár, při kterém zdejší hasiči svou statečnost prokázali a skutečně hrdinsky si počínali“.

Tolik školní kronikář o první zkoušce kunvaldských hasičů. Občané Kunvaldu se přesvědčili, jak blahodárný a potřebný je hasičský spolek. Spojení hasičství se sokolstvím se neosvědčilo. Členové spolku se věnovali převážně hasičskému výcviku, tělocvičná cvičení se neprováděla, ani cvičební nářadí jednota nezakoupila. Je však zajímavé, že ve staré matrice jsou u některých členů poznámky – hasič – u jiných sokol. Hasičská jednota však podléhala sokolské župě. Roku 1891 z této župy vystoupila a o deset let později roku 1901 vstoupila do České hasičské, župní jednoty pohoří -Orlického. Název jednoty se pak změnil na Sbor dobrovolných hasičů. Současně se změnily i sta-, novy spolku, změnil se i cíl: pomáhat při živelních pohromách v obci a okolí Nové stanovy byly schváleny 31 března 1901. V té době byl předsedou Ferdinand Veverka, jednatelem Adolf Simon, velitelem Čeněk Kůrka, podvelitelem Josef Trejtnar, členy výboru byli František Keprta a František Felcman. Sbor dobrovolných hasičů v Kunvaldě se stal členem okrsku, do něhož patřily ještě obce Klášterec n. Orl.,Pastviny, Líšnice, Helvíkovice a Žamberk. Žamberecko mělo v té době pět takových okrsků.

Že hasičské regule byly velmi přísné, o tom svědčí zachovaný zápis z valné schůze župní jednoty pohoří Orlického, která se konala 27. července 1902 v Pěčíně. Zápis obsahuje pokyny o stavbě stožárů a zbrojnic, o stavu strojů a výzbroje v jednotách. Zajímavé jsou poznatky o výcviku mužstva, připomíná se, aby byly cvičeny všechny skoky do hloubky i do výšky. Zdůrazňuje se, že výskok a seskok se stroje v pohybu je často nutný a nevyhnutelný. Pořadová cvičení se musela cvičit řádně, hbitě a spolehlivě. Velký důraz kladli na vystupování členů hasičských sborů. V zápise se o tom říká: „Ukládá se všem sborům v župě sdruženým, aby vždy a všude důstojně si vedly, na veřejnosti v kroji vždy bezvadně si počínaly. Chování na veřejnosti muselo být bezvadné, opravdové, vážné a čestné. Bylo třeba úzkostlivě vyhýbat se všemu, co by jen stín mohlo na členy sboru vrhnouti a z čeho by se dalo soudit, že členové nepochopili vážnost sdružení hasičského.“

Brzy po ustavení Sboru dobrovolných hasičů vypracovali v Kunvaldě domovní řád, který dali všem majitelům domů k vyvěšení. Sbor konal každoročně praktická cvičení, která měla prokázat stupeň výcviku.V roce 1902 je záznam o konání čtyř takových cvičení. Do spolku vstupovali další občané, činnost se nadále zlepšovala. Roku 1911 bylo sedm členů vyznamenáno za dlouholetou hasičskou činnost: Ferdinand Veverka č. 168, František Krečmer č. 53, Antonín Krečmer č. 43, Eduard Krčmář z Bubnova, Čeněk Kůrka, řídící učitel, Josef Kodytek č. 18, František Frič č. 290.

Výjezd k požáru

Výjezd k požáru

Světová válka v letech 1914 – 1918 zasáhla také do činnosti sboru. V matrice členů z této doby čteme u mnohých jmen údaje: mobilizován, zajat, nezvěstný, padl. Podle zápisu v matrice bylo mobilizováno 32 členů, šest se dostalo do zajetí, pět členů se nevrátilo, mezi nimi i Boh. Kůrka, syn obětavého hasičského funkcionáře. Přesto ani v době války činnost neustala. V zápisech z roku 1915 je první zmínka o hasičském dorostu a oddílu dívek. Ze zmínky, že roku 1917 se někteří členové zúčastnili samaritánského kursu, lze soudit, z“e byl založen i odbor samaritánský.

V poválečném období se činnost sboru znovu oživila. V roce 1921 si požárníci postavili stožár ke cvičení u č. 116, definitivně byl ustaven ženský odbor. Na staré fotografii z té doby se podařilo identifikovat některé členky ženského oddílu: Keprtová (Macháčková), Keprtová (Žižková), Hernychová, Krejsová (Putmanová), Trejtnarová, Michaličková, Divíšková, Müllerová, Šubrtová, Hovádková, Keprtová. Na fotografii je jich však celkem 18.

Finanční prostředky na nákup výzbroje a výstroje si spolek opatřoval kromě jiného i pořádáním hasičských plesů. Těšily se vždy velké pozornosti kunvaldských občanů a na tehdejší dobu byly z nich slušné zisky. Mnoho věcí se zajišťovalo obětavostí a nezištností členů. V archivu je kvitance na půjčku 545 Kč, které na opravu stříkačky půjčil František Kalous (27. února 1921).

25. května 1922 oslavil sbor 40 let trvání. Pro zajímavost uvádíme program oslav: cvičení se stříkačkou, cvičení lezců, prostná se sekyrkami, cvičení požární. Po cvičení byla v sokolovně volná zábava a večer taneční věneček.

Sbor pečoval také o vzdělání svých členů. Byly to stovky přednášek, které byly někdy zaměřeny odborně pro potřeby ochrany proti požárům, jindy měly výchovný a vzdělávací ráz a byly určeny široké kunvaldské veřejnosti.

Prověrkou připravenosti hasičů byla okrsková cvičení, která se konala střídavě na různých místech okrsku. Při těchto cvičeních předváděli hasiči ukázky školních cvičení a praktického hašení požáru.

Od založení spolku až do třicátých let se vystřídalo v různých funkcích mnoho občanů naší obce. Mezi předsedy spolku čteme no příklad jména: František Michalička, řídící učitel, Josef Beran, učitel, Ignác Keprta č. 214, Jan Vaníček, řídící učitel, Josef Zejšek 185, Jan Lyer č. 137, František Frič č. 290, Ferdinand Veverka č. 168, Čeněk Kůrka, řídící učitel, Josef Pazourek č. 75. Posledně jmenovaný vykonával tuto funkci nejdéle, od roku 1922. Shodou okolností narodil se Josef Pazourek v roce založení spolku, tedy v roce 1882.

Jako jednatelé působili Ferdinand Frič č. 13, Josef Beran, Josef Zejšek, Čeněk Kůrka, František Frič, Karel Kalous č. 4, Adolf Simon, František Keprta č. 230, Josef Tobiška č. 19, Josef Šrefl č. 323, František Bílek č. 35, Josef Pazourek č. 75.

Mezi veliteli sboru v tomto období čteme jména Ignác Keprta, Josef Beran, Ferdinand Frič, Josef Kodytek č. 18, Čeněk Kůrka, Josef Trejtnar ml. č. 314, František Kalous, Antonín Štěpánek č. 257, Josef Felcman č. 167. Ve funkci velitele zůstal nejdéle Antonín Štěpánek (1922 – 1934 ) .

Desítky dalších občanů Kunvaldu působily v ostatních funkcích, všichni vykonávali své funkce svědomitě a odpovědně.

Na počátku třicátých let uvažovali hasiči o koupi motorové stříkačky, protože dosavadní byly již zastaralé a nevyhovovaly. Obec měla v této době jiné výdaje a nemohla finančně přispět. Přesto sbor stříkačku koupil, a to zejména zásluhou některých členů: Josefa Pazourka, Antonína Štěpánka a Františka Bílka. Z požadovaného obnosu 33 000 Kč uhradil spolek 13 000 Kč, zbytek 20 000 Kč si vypůjčil z místní spořitelny. O obětavosti členů svědčí i to, že za půjčku se zaručili Josef Pazourek, Antonín Štěpánek, František Bílek, Josef Šrefl a Eduard Krčmář. A taková záruka v této době to nebyla tak jednoduchá věc.

V třicátých letech založili v Kunvaldě znovu sbor samaritánů, v seznamu jsou vedeni Stanislav Jirouch č. 203. Ferdinand Keprta č. 124, Josef Mihulka č. 354. Ve sboru pracovaly i ženy, jako na příklad Anna Faltusová č. 57 a Marie Štefková Kunačice č. 5.

V těchto letech stáli v čele Sboru dobrovolných hasičů v Kunvaldě zkušení pracovníci. Na valné hromadě dne 26. prosince 1936 byl zvolen předsedou opět Josef Pazourek, funkci jednatele o pokladníka vykonával František Bílek, velitelem byl Josef Felcman, jeho náměstkem František Mihulka, náčelníkem horního stroje Bohumil Suchomel, náčelníkem pro dolní Kunvald František Žabka, náčelníkem lezců byl František Hovad, vedoucím sboru samaritánů Stanislav Jirouch, čestným náčelníkem byl František Krečmer. Ve výboru pracovali ještě Josef Kodytek, Ferdinand Tobiška a František Nun.

V témže roce zakoupili hasiči požární sirénu za 7 350 Kčs.

Konec třicátých let zasáhl i do činnosti spolku. Přímo na katastru obce se začalo stavět opevnění, jehož zbytky se zachovaly podnes. Přišel Mnichov, odtržení území Sudet a Kunvald se stal rázem pohraniční obcí. 15. březen 1939 dovršil národní katastrofu.

Právě počátkem března 1939 byly schváleny nové stanovy Zemské hasičské jednoty. Stalo se tak na členské schůzi, na níž byl také zvolen nový výbor. Předsedou se stal opět Josef Pazourek, jednatelem František Bílek, velitelem Josef Felcman, vzdělavatelem Vojtěch Vencl, zástupcem velitele František Mihulka, zbrojmistrem Bohumil Suchomel.

Další činnost byla poznamenána stínem okupace. Vyplývá to i z toho, že valná schůze, která se konala 26. prosince 1939, byla povolena jen s tou podmínkou, že bude zachován klid a pořádek a že na programu budou jen věci spolkové. Přesto i po dobu okupace vyvíjel sbor činnost, v jeho čele stáli zkušení funkcionáři. Dále, samozřejmě v omezené míře se konaly členské schůze, pracoval výbor. Na členské schůzi konané 26. prosince 1941 byly provedeny zase řádné volby výboru. Předsedou zůstal osvědčený Josef Pazourek, funkci pokladníka a jednatele dále vykonával František Bílek, velitelem se stal Bohuslav Štěpánek, jeho náměstkem František Hovad, ve výboru dále pracovali Eduard Krčmář, František Žablka, Rudolf Urban, Josef Felcman, František Richtr, Miroslav Kodytek.

O činnosti spolku v období okupace nejsou ověřené zprávy. Dusné ovzduší nedávalo ani možnosti jiné činnosti než právě ochranu před požáry a jinými živelními pohromami.

Přišel květen 1945, osvobození Československa a Kunvald také přivítal vojáky Rudé armády. Svoboda umožnila i rozvoj činnosti všech spolků v obci a tedy také hasičů. První zpráva je však až z roku 1946, kdy se v listopadu konala valná schůze, aby provedla změny ve složení výboru. Velitelem byl zvolen Jaroslav Urban, ostatní složení se nezměnilo. Na mimořádné schůzi výboru dne 16. 5. 1948 došlo ke změně velitele, byl jím zvolen Josef Mrázek a jeho zástupcem se stal Eduard Krčmář. Téhož roku v listopadu se stal velitelem Václav Trejtnar a jeho zástupcem od února 1949 Bohumil Suchomel. Posledně jmenovaný patřil k členům, kteří pro hasičskou myšlenku vykonali velký kus práce.

V roce 1949 obdržel sbor od místního mlékárenského družstva nákladní automobil UNRA.

V roce 1951 došlo ke změně v dosavadní organizaci protipožární ochrany, a to v celostátním rámci. Tak byl dosavadní Sbor dobrovolných hasičů v Kunvaldě změněn na Svaz požární ochrany. Na valné schůzi dne 26. března 1951 byla schválena opatření, jež souvisela s novou organizací. Byly schváleny nové stanovy spolku, který se nyní stal významnou složkou Národní fronty. Na této schůzi se rozloučil s hasičskou činností Josef Pazourek, který vykonával funkci předsedy od roku 1922, tedy téměř třicet let. To byl vskutku ojedinělý zjev ve spolkové činnosti. Současně s ním odešel z funkce jednatel František Bílek, který vykonával tuto funkci také od roku 1922. Oba byli jmenováni čestnými členy. Na schůzi byl novým předsedou zvolen František Mihulka, místopředsedou Oldřich Krejsa, jednatelem Jaroslav Píč. Z nového výboru vyšel také poprvé popud, aby byla ve spolupráci s místním národním výborem postavena požární zbrojnice. Návrh se uskutečnil po několika letech.

V roce 1952 se ve výboru objevily nové tváře. Velitelem se stal Oldřich Janeba, funkci jednatele převzal Josef Kalousek, pokladníkem byl zvolen Eduard Krčmář, výcvikovým referentem Stanislav Šlezingr, zdravotníkem Jan Hejkrlík.

Požární technika byla v Kunvaldě umístěna ve dvou zbrojnicích v horní a dolní části obce. Postupem doby strojů přibývalo, takže obě budovy již nestačily. Požárníci proto znovu uvažovali o stavbě nové zbrojnice, která by odpovídala požadavkům doby. Se stavbou se začalo v roce 1955, kdy byl předsedou místního národního výboru Karel Knop a tajemníkem Ladislav Kalous. Stavba byla zařazena do akce Z a stala se záležitostí celé obce. Pro stavbu si požárníci vyhlédli místo blízko pomníku padlých, kde stála chalupa č. 7, jejíž majitel se odstěhoval do pohraničí. V domku byla krátký čas družstevní prádelna. Stavení bylo zbořeno, materiál použit částečně na stavbě. Největší zásluhu o stavbu měli bratři Josef a Antonín Kalouskovi, ruku k dílu přiložili ovšem i ostatní občané v Kunvaldě. Stavba velmi rychle pokračovala. Kunvaldští požárníci jako jedni z prvních v okolí získali důstojný stánek.

V roce 1955 bylo zakoupeno auto pro požárníky, což znamenalo další zlepšení protipožárního vybavení.

Do svazu požární ochrany vstupovali mladí lidé, na výroční členské schůzi 17. ledna 1960 byly zastoupeny po dvaceti letech opět ženy.Kromě dvou starších členů byli účastníci této výroční schůze samí mladí lidé.

Na výroční členské schůzi v roce 1961 byli za dlouholetou činnost odměněni titulem Zasloužilý požárník František Bílek č. 35, Josef Pazourek č. 75 a Bohumil Suchomel č. 306. Všichni tři vykonali v Kunvaldě na poli požární ochrany velký kus práce.

Sedmdesátá léta jsou charakterizována rozvojem činnosti kunvaldských požárníků. Zvětšuje se členská základna přílivem mladých lidí, zlepšuje se vybavení potřebnou mechanizací, což umožnilo lepší nasazení při požárech. Místní organizace se stává platnou organizací Národní fronty v obci a ,její činnost je velmi kladně hodnocena. Na slavnostním zasedání Místního národního výboru v Kunvaldě, které se konalo k dvacátémupátému výročí osvobození dne 14. května 1970, obdržela místní organizace požárníků čestné uznání za dosavadní úspěšnou činnost.

Velmi dobře si v těchto letech vedlo soutěžní družstvo dospělých, které se pravidelně zúčastňovalo okrskových soutěžních vystoupení a velmi často obsazovalo v této soutěži první místa. V letech 1968 78 byl velitelem družstva Ladislav Holubář, jeho členy byli Josef Vagner, Milan Hernych, Jiří Vagner, Milan Boleček, Oldřich Zastoupil, Josef Žabka, Petr Kavka, Miroslav Hejkrlík, František Křehký. V soutěžním družstvu se vystřídali dále Josef Suchodol, Václav Píč, Josef Šejnoha, František Kováč, Jan Šlezingr, Bohumil Michalička, Oldřich Krejsa, Miroslav Pokálený, Jiří Mihulka, Pavel Jedlička, Karel Praus, Václav Lux, Hubálek Ladislav. Samí mladí lidé, kteří dobře reprezentovali čest kunvaldských požárníků. V klubovní místnosti je řada diplomů a čestných uznání, která si požárníci ze závodů přivezli.

Kromě dospělých požárníků si také úspěšně vedl kroužek mladých požárníků založený v roce 1968. Jako vedoucí kroužku se vystřídali Miroslav Hejkrlík, Oldřich Zastoupil a František Kováč. Mladí požárníci se pravidelně scházeli, jejich schůzky měly pestrý a pro mladé lidi přitažlivý program. Tak v červnu 1969 uspořádali samostatné sportovní odpoledne spojené s ukázkovým cvičením u skladováku JZD. Mladí požárníci si vedou kroniku, která je dokladem dobré práce oddílu i jeho vedoucích. V některých letech měl oddíl až 40 členů. Velmi dobře spolupracoval s pionýrskou organizací zdejší základní školy. Později se pravidelně zúčastňoval pionýrské soutěže Plamen, která byla určena právě pro mladé požárníky.

Požární zbrojnice postavená v letech 1955-1958

Požární zbrojnice postavená v letech 1955-1958

V sedmdesátých letech se také výrazně zlepšilo vybavení a strojový park. Koncem roku 1976 dostali požárníci za přispění JZD požární kropicí vůz. Díky dobré spolupráci s místním národním výborem i JZD je současný stav požární techniky na požadované úrovni. Místní organizace SPO vlastní automobil T 805, stříkačku PPS 12 a DS 16. Požární technika je udržována v dobrém stavu a je připraveno kdykoliv zasáhnout na ochranu majetku spoluobčanů.

 

Čerpáno z almanachu vydaného ku příležitosti 100 let založení sboru.